Osamělý rebel – malíř Miloš Boria

Miloš Boria se narodil 4. dubna 1896 jako poslední, šesté dítě obuvníka a městského sluhy v Uherském Hradišti. Nedokončené studium na tamním českém gymnáziu a neúspěch na obchodní škole jen potvrzují, že přecitlivělý, snivý a fyzicky křehký chlapec nachází záhy smysl života v malířství. Negativní reakce rodiny, především otce, kompenzuje starší bratr JUDr. Antonín Boria, který ho bude finančně podporovat po celý život a dopomůže mu hmotně k profesionálnímu školení na pražské Akademii výtvarných umění.

Po 1. světové válce, kterou Miloš Boria prožil na ruské frontě, kde upadl do zajetí, odjíždí v lednu 1919 do Prahy. Půlrok strávil v soukromých ateliérech, poté byl přijat na akademii k prof. Jakubovi Obrovskému a vzápětí přešel k prof. Vlaho Bukovacovi. A horečnatým sebezapřením se podřizuje akademické výuce, která mu brzy nepostačuje, hledá poučení jinde a navštěvuje ateliér Jana Zrzavého. Ale už v 1922 ho těžká existenční situace přinutí opustit Prahu a po dvouměsíčním pobytu ve Vídni se vrací domů.

V roce 1923 se usazuje ve Vsetíně, kam odchází za poměrně levným bydlením, a přivádí ho sem i vzpomínky na dobu, kdy sem zajížděl za bratrem a švagrovou Růženou, dcerou významného vsetínského občana MUDr. Františka Sovy. Záhy se ovšem vybájená podhorská krajina jeho mladických představ mění v krutou realitu každodenního života chudého malíře, který si doslova připadal „jako v hrobě”. Jen ojediněle se mu daří unikat např. do Prahy, Brna a Uherského Hradiště.

Po podnětné studijní cestě do Paříže v roce 1927, kdy se osobně setkává s Picasem, vystavuje na jediné své samotné výstavě pořádané v Uherském Hradišti. Zklamáním byla pro něj v roce 1930 účast na výstavě valašských výtvarníků při Národopisných slavnostech ve Vsetíně. Boriovy obrazy neodpovídaly folkloristicky laděnému programu a přes malířův pokus o částečné přizpůsobení se vkusu regionální veřejnosti, se mu nedostalo očekávaného ohlasu, popř. koupě díla. V kontextu výstavy se tak jen zdůraznila Boriova pozice osamělého rebela na soudobé východomoravské výtvarné scéně.

Malíř Miloš Boria byl typem nekompromisního umělce. Silná, nezlomná vůle a tvůrčí potence ho přes veškerá životní úskalí – hmotné strádání, ustavičné churavění i nepochopení ze strany okolí – poháněly dále za snem, ideálem, uměleckou vizí… S povzdechem jednou poznamenal: „Přál bych si, abych se našel a nemusel se tolik hledat.” A skutečně se ve své tvorbě osobitým způsobem vyrovnával s mnohdy protichůdnými soudobými uměleckými trendy – s neoklasicismem, geometrickou abstrakcí i surrealismem, aby v závěru života dospěl „k realismu co nejindividualističtějšímu”. Neporozuměli mu ani jeho umělečtí druhové z prostředí pražské avantgardy, i pro ně byl příliš ortodoxním individualistou, dogmatikem abstrakce. A jako „hlas volajícího na poušti”, jenž se nedočkal žádné odezvy, podlehl ve Vsetíně ve svých 41 letech tuberkulóze a jeho dílo upadlo na několik desítek let v zapomnění.