O knihovně

Pohlednice

Osamělý rebel - malíř Miloš Boria

Boria

Rok vydání 2008

Miloš Boria se narodil 4. dubna 1896 jako poslední, šesté dítě obuvníka a městského sluhy v Uherském Hradišti. Nedokončené studium na tamním českém gymnáziu a neúspěch na obchodní škole jen potvrzují, že přecitlivělý, snivý a fyzicky křehký chlapec nachází záhy smysl života v malířství. Negativní reakce rodiny, především otce, kompenzuje starší bratr JUDr. Antonín Boria, který ho bude finančně podporovat po celý život a dopomůže mu hmotně k profesionálnímu školení na pražské Akademii výtvarných umění. Po 1. světové válce, kterou Miloš Boria prožil na ruské frontě, kde upadl do zajetí, odjíždí v lednu 1919 do Prahy. Půlrok strávil v soukromých ateliérech, poté byl přijat na akademii k prof. Jakubovi Obrovskému a vzápětí přešel k prof. Vlaho Bukovacovi. A horečnatým sebezapřením se podřizuje akademické výuce, která mu brzy nepostačuje, hledá poučení jinde a navštěvuje ateliér Jana Zrzavého. Ale už v 1922 ho těžká existenční situace přinutí opustit Prahu a po dvouměsíčním pobytu ve Vídni se vrací domů.
V roce 1923 se usazuje ve Vsetíně, kam odchází za poměrně levným bydlením, a přivádí ho sem i vzpomínky na dobu, kdy sem zajížděl za bratrem a švagrovou Růženou, dcerou významného vsetínského občana MUDr. Františka Sovy. Záhy se ovšem vybájená podhorská krajina jeho mladických představ mění v krutou realitu každodenního života chudého malíře, který si doslova připadal „jako v hrobě". Jen ojediněle se mu daří unikat např. do Prahy, Brna a Uherského Hradiště. Po podnětné studijní cestě do Paříže v roce 1927, kdy se osobně setkává s Picasem, vystavuje na jediné své samotné výstavě pořádané v Uherském Hradišti. Zklamáním byla pro něj v roce 1930 účast na výstavě valašských výtvarníků při Národopisných slavnostech ve Vsetíně. Boriovy obrazy neodpovídaly folkloristicky laděnému programu a přes malířův pokus o částečné přizpůsobení se vkusu regionální veřejnosti, se mu nedostalo očekávaného ohlasu, popř. koupě díla. V kontextu výstavy se tak jen zdůraznila Boriova pozice osamělého rebela na soudobé východomoravské výtvarné scéně.
Malíř Miloš Boria byl typem nekompromisního umělce. Silná, nezlomná vůle a tvůrčí potence ho přes veškerá životní úskalí - hmotné strádání, ustavičné churavění i nepochopení ze strany okolí - poháněly dále za snem, ideálem, uměleckou vizí... S povzdechem jednou poznamenal: „Přál bych si, abych se našel a nemusel se tolik hledat." A skutečně se ve své tvorbě osobitým způsobem vyrovnával s mnohdy protichůdnými soudobými uměleckými trendy - s neoklasicismem, geometrickou abstrakcí i surrealismem, aby v závěru života dospěl „k realismu co nejindividualističtějšímu". Neporozuměli mu ani jeho umělečtí druhové z prostředí pražské avantgardy, i pro ně byl příliš ortodoxním individualistou, dogmatikem abstrakce. A jako „hlas volajícího na poušti", jenž se nedočkal žádné odezvy, podlehl ve Vsetíně ve svých 41 letech tuberkulóze a jeho dílo upadlo na několik desítek let v zapomnění.

Alois Schneiderka: Malíř ze Soláně

ObálkaAlois Schneiderka se narodil na Štědrý den roku 1896 ve Valašském Meziříčí. Jeho výtvarný talent se projevoval už v dětství a prosadil se i při volbě životní orientace. Studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni u J. Rumplera a na Akademii Julian v Paříži u A. Debaye. Po 1. světové válce, kterou prožil v Dolomitech, se vrátil.na vídeňskou Akademii a studoval u A. Sochaczewského. Odtud odjel se svým přítelem malířem Rajko Šubicem do Jugoslávie. V roce 1924 byl jmenován šéfem výpravy opery nejprve v Lublani a poté pro království Dalmatské se sídlem ve Splitu (do r. 1929). V Jugoslávii působil také jako pedagog-přednášel dějiny umění a estetiku.

 

Se svými mladšími bratry Josefem (1899-1945) a Ludvíkem (1903 -1980), kteří se rovněž stali malíři, cestoval po Evropě; žili v Itálii, Holandsku a ve Španělsku byli účastníky občanské války v roce 1930.

V roce 1931 byl Alois Schneiderka jmenován kulturním atašé pro Bulharsko na pozvání bulharské vlády a cara Borise pak restauroval památky byzantského umění ve Varně, Sozopolu, Sv. Konstantinu a Mesembrii (Nesebaru).

V roce 1939 se světoběžník Schneiderka usadil v rodném kraji na samotě skoro na konci Moravy, uložil si uměleckou kázeň a nestaral se příliš o vlastní propagaci. Když pak o dvě desetiletí později, uprostřed příprav na svůj soláňský salón, náhle zemřel, začal tento výjimečný umělecký zjev mimořádné tvůrčí síly a přesvědčivosti pomalu upadat do zapomenutí. Malířskou pádností však dokáže oslovit i dnes nejen milovníky umění, ale i soudobé umělce.
Ve svých figurálních kompozicích záměrně potlačil individuální rysy jednotlivých postav, programově se omezil ve výrazových prostředcích, aby své sdělení převedl do obecnější, nadčasové roviny. Vedle olejomalby, kvaše, akvarelu či kresby uhlem byl jeho oblíbenou technikou také rozmývaný (čili mokrý) pastel, kterým dokázal zachytit melancholickou náladu krajiny, ale také zaplnit obrazovou plochu tančícími masopustními postavičkami. V žádném případě se nejedná o portréty, ale o zjednodušenou a přitom pregnantní charakteristiku lidového typu. Je to malířské vyznání lásky a obdivu k drsné kráse valašské přírody i jemným humorem odlehčené umělecké sdělení o životě lidí v tomto kraji, o jejich radostech i strastech, o jejich práci i zvycích a obyčejích. Jeho velkodeché kompozice, široké tahy štětce a linie vytvořené třeba jen jemným vrypem do ještě nezaschlé barvy, dávají tvar krajině i rozmanitým figurkám, které ji zabydlují.

Tvorba malíře Aloise Schneiderky je chlapsky robustní; citlivě chápavá, někdy ironická, jindy veselá a nakonec také ztichle soucitná. V barevném výrazu byl střídmý, pečlivě řadil barevné tóny do jemného, ale výrazného akordu, přesto jsou jeho kompozice životné a pestré. Schneiderkovo dílo, roztroušené po světě a rozptýlené v soukromých sbírkách, zanechalo v regionálním umění větší stopu, než je při povrchním pohledu zřejmé.

Salonní samotář malíř František Podešva

PodesvaFrantišek Podešva (1893-1979)

Tvorba malíře Františka Podešvy je obvykle, ba téměř samozřejmě spojována s Valašskem, ačkoliv umělec tomuto regionu věnoval až druhou polovinu svého požehnaného dlouhého a tvůrčího prací naplněného života. Nic nenasvědčovalo tomu, že chlapec, který vyrůstal v rušném městě, si ve zralém věku zvolí dobrovolně samotu v horách, že s tím bude souhlasit i jeho žena, že zkrátka celá rodina opustí velkoměsta a usadí se v chalupě, k níž nevede cesta
(a tehdy ani elektřina). František Podešva se narodil 2. července 1893 v Sokolnicích u Brna. Nedlouho po jeho narození se rodina do Brna přestěhovala. František tam chodil do školy a později se vyučil houslařem u Josefa Lídla na Zeleném trhu. V roce 1911 úspěšně složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze a byl přijat rovnou do druhého ročníku. Studia však dokončil až po světové válce. V roce 1915 narukoval do Haliče, následujícího roku byl raněn a po vyléčení odvelen do Albánie. V roce 1921 absolvoval a usadil se opět v Brně. Rok před tím, při léčebném pobytu na Valašsku, vytvořil svá první monumentální díla. Sgrafito na škole v Rožnově pod Radhoštěm a fresku v kostele na Hutisku: Vítězný oblouk a Strop kněžiště. V první polovině dvacátých let se intenzivně účastnil brněnského společenského života. V mnoha směrech byl pro něj významný rok 1925. Získal stipendium ke studijnímu pobytu u prof. Františka Kuply v Paříži; zúčastnil se tam také výstavy dekorativního umění. Téhož roku se oženil, přesídlil do Prahy a stal se redaktorem noblesní společenské revue Salon, která jeho zásluhou měla kvalitní výtvarnou úroveň.
Když děti povyrostly, rázně opustil čilý společenský živor a roku 1938 se s rodinou usadil na místě zvaném Na rovinkách na úbočí Soláně. Bylo mu 45 let a zdálo by se, že by měl spíše bilancovat než začínat. Byl úspěšným redaktorem a uznávaným malířem a mohl už jen sbírat plody své práce, mít svou jistotu a přátele kolem sebe. Na Soláni získal klid pro tvůrčí práce
(i zde však byli manželé Podešvovi přívětivými hostiteli a čilý společenský ruch je našel i v tomto ústraní), získal nové náměty, novou inspiraci postupně se proměnila i jeho tvorba. Začaly být pro něho charakteristické robustní tvary, pastózní malba zemitými tóny, které se postupně projasňovaly až do svítivých barev, které používal od šedesátých let až do konce svého života.
František Podešva zemřel 28. října 1979 v Rožnově pod Radhoštěm a je pohřben na Valašském Slavíně u kostela v rožnovskému muzeu. O patnáct let později byly k jeho ostatkům uloženy i ostatky jeho uloženy, spisovatelky Marie Podešvové (1901-1994).

Vyhnal jsem ovečky... - Antonín Strnadel

Antonín Strnadel

* 10. května 1901, Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm
+ 31. října 1975, Praha

 

StrnadelNarodil se v chalupě chudého dřevaře Filipa Strnadla jako druhý ze čtyř synů. Jeho matka Anežka rozená Kneblová, byla sestra známého frenštátského výtvarníka Jana Knebla. V roce 1933 vstoupil na pražskou AVU na malířskou školu M. Švabinského a tu ukončil roku 1936. Je jmenován asistentem na uměleckoprůmyslové škole u prof. Bendy, po jeho odvolání v roce 1941 vede samostatně oddělení užité grafiky a malby do roku 1945. Ve stejném roce, po reorganizaci školy, je jmenován profesorem VŠUP na odd. užité grafiky a knižního umění. Své pedagogické působení ukončil ze zdravotních důvodů r. 1970. Poté, co se vzdal pedagogické činnosti, věnoval se výlučně tvorbě. Malíř byl roku 1967 jmenován národním umělcem.
Strnadel bojoval svůj tvůrčí zápas v Praze, v kadlubu nejnovějších uměleckých a literárních směrů a výbojů, s nimiž se jako pedagog vysoké umělecké školy musel vyrovnávat a které zákonitě vstřebával. Tam si přinesl v srdci svůj rodný kraj a tam také dozrálo jeho umění, které v sobě dokáže spojit jistotu, poezii a klid domova s moderní, svébytnou formou čistých linií a barevných ploch, které znalec Strnadelova díla, prof. Jiri Kotalík, přirovnal k tvorbě Matissově.
Při svých výpravách za lidovým uměním natrvalo, již od dob studií, zakotvil v Novém Hrozenkově, kde se mu poprvé otevřel jiný svět a kde našel svůj druhý domov. Vliv rustikální tradice ožívá především v knižní ilustraci, pro niž jako by byl Strnadel předurčen. Kresba, často patetická nebo lyrická, byla umělci vlastní, a široký byl i záběr děl, která ilustroval - nejraději se ovšem věnoval námětům pro děti. Méně známé je jeho rozsáhlé monumentální dílo, v němž se často nechával inspirovat minulostí českého národa stejně jako zbojnickou tradicí rodného kraje.
Byl především ilustrátorem bravurního, až kaligrafického výrazu, o čemž svědčí řada domácích ocenění i nejprestižnějších světových cen (z Mezinárodních knižních veletrhů v Lipsku, Hollarova cena r. 1971, in memoriam r. 1976 obdržel Anderseiiovu cenu aj.).

Rok vydání 2001

Zbojnické chodníčky Jana Kobzáně

KobzáňValašský výtvarný umělec a spisovatel JAN KOBZÁŇ se narodil 9.7.1901 v Liptále. Vyrůstal v chudém prostředí těžce pracujících pasekářů a dřevařů, jejichž snad jedinou zábavou byly večerní besedy a vyprávěnky. V nich vynikal lidový písmák staříček Škrabánek (Škrabaneček). Jeho pohádky, pověsti a dramatické příhody zbojníků a pytláků zaujaly Kobzáně na celý život. Později sám tato podání sbíral a publikoval. Vytvořil vlastní hodnotné literární práce - vzpomínky na dětství uložil v knize "U počátku vod".
V patnácti letech odchází jako dělník na pilu do Baťových závodů ve Zlíně. Sám Tomáš Baťa byl zaujat chlapcovým nevšedním talentem. A tak kluk z dědiny rázem, bez dlouhých okolků a příprav, odchází studovat na Umělecko průmyslovou školu do Prahy k profesorům J.Bendovi, V.Brunnerovi a F.Kyselovi; později na grafickou speciálku Akademie u prof. Švabinského.

Nikdy ale nechtěl být jen propagačním malířem firmy. Svými myšlenkami i srdcem nebyl ve zlínské továrně, ale na Valašsku. Přesto po něm zbyla firmě trvalá památka - je autorem její světoznámé ochranné známky.

Živě se zajímal o národopis, začal vytvářet dokumentární studie mizejících tradic. Cenné jsou především krojové, etnografické a typologické studie. Tyto kresby mají i vysokou hodnotu výtvarnou (např. zobrazení podomácké výroby křiváků). Později, od konce třicátých let, Kobzáň opouští zásadu věcného zobrazení a reálné studie spojuje s výtvarnou fantazií: vznikají stylizované portréty "horních chlapců" a portášů. Ve svých 25 letech překvapil uměleckou veřejnost malířsky i literárně vyzrálým dílem "O zbojníkoch a pokladoch". Text pověstí doprovázela řada výrazných dřevorytů. Ty se staly pro Kobzáně typickými. Lásku k rodnému kraji vyjádřil i v dalších ilustračních cyklech. (Doprovodil kresbami Pekárkovy Starozlínské pověsti (1941), Jégého Svatopluka (1928) a epos Josefa Filgase Míťka z Lužné (1946). Mistrovství dřevorytu a kresebné linie, robustní, přitom ale plné vzruchu a napětí, nesoucí silný prožitek, z něj činí umělce, který jako ilustrátor dovedl zobrazit živou tradici svého lidu i jeho duchovní podněty a touhy.

Za 2.světové války aktivně pomáhal hnutí odporu a po osvobození svým výtvarným dílem přispěl k apoteóze partyzánského odboje. Poté se plně vrhl do obnovy života ve svobodné republice. Je všude, kde se něco děje: zpočátku mezi partyzány a jako učitel ve Zlíně, pak organizuje poválečnou výstavu Vsetínsko v práci (1949) a zakládá na Valašsku výrobní družstva uměleckých řemesel. První velké souborné výstavy se dočkal až v roce 1959 v Kroměříži. A ve stejném roce náhlá smrt v ateliéru na Soláni přetrhla jeho dílo.

Jaroslav Frydrych - malíř starého Valašska

frydrych

Rok vydání 2002

Jaroslav Frydrych se narodil 17. října 1928 a zemřel 13. srpna 1982 v Rožnově pod Radhoštěm. Studoval na Pedagogické fakultě Palackého univerzity v Olomouci u Jana Zrzavého, na VŠUP v Praze pak byli jeho učiteli Antonín Pelc a po desetileté nucené přestávce ve studiu z politických důvodů malíř Antonín Strnadel. I když snad za jeho života nepřekročila znalost jeho tvorby hranice Moravy, či jeho rodného kraje, a téměř všechny výstavy se zatím odehrávaly v tomto koutě světa, veřejnosti není neznámý. Znalce výtvarného umění si získal především svými kresbami a pastely zobrazujícími valašskou krajinu a lidi, kteří v ní žijí. Byl brán jako malíř Valašska, a to nejen jako umělec, ale jako jeho obdivovatel, výborný cimbalista, kamarád na toulkách krajem a člověk, který dovedl naslouchat hlasu přírody i jeho obyvatel.

Jeho obrazy přecházející od realistických pastelů k symbolice a zkratce, umocněné často expresívní barevností, ukazují citlivou duši. Valašsko pro něj nebylo jen malebnou vizitkou, zdůrazňující odlišnost tvorby, opožděným ruralismem s trochu podbízivosti. Frydrychovi šlo vždy o víc - a nemohl jinak, vždyť maloval krajiny a tváře své duše a ta se nedá obkreslit z pohlednice nebo náčrtníku někde v klidu teplého ateliéru. Hledal vždy souzvuk mezi svým vnitřním habitem a tím, co ho obklopovalo, mezi tím, co bylo realitou a vzpomínkami, a do zástavy dal celé své srdce.

Ale láska k domovině, vřelý cit k lidem, útěšná prostá moudrost, radost a přátelství, které malíř rozdával kolem sebe, jiskry, jimiž zapaloval, sám hořící plamenem, alespoň drobné ohýnky v bytostech, které ho obklopovaly - to zůstane zachováno v pokladnici Věčnosti navždy.

 

 

 

 

 

Karel Hofman - Malíř Valašska

 

HofmanRok vydání 1999

Karel Hofman

* 14.9.1906 V Jablůnce nad Bečvou

+27.11.1998 ve Valašském Meziříčí

Akademický malíř Karel Hofman se vyučil malířem porcelánu v Jaroňkově dílně v Rožnově pod Radhoštěm. V letech 1926 - 1933 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u profesorů Jakuba Obrovského a Otakara Nejedlého. V letech 1933 - 1935 získal dvakrát po sobě stipendium italské vlády, které mu umožnilo rozšířit studia na Škole krásných umění v Římě. Po návratu do vlasti se věnoval pedagogické činnosti, nejdříve na zlínské Škole umění a po válce na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Koncem 50. let přesídlil na Soláň (Velké Karlovice) a soustředil se výhradně na vlastní tvorbu.

Základem Hofmanova umění je malba opřená o dokonale zvládnutou kresbu. Tematicky se soustředil především na valašskou krajinu. Jeho velkoryse pojatá plátna zdůrazňují monumentalitu kraje, jeho prostoupení každodenním lidským konáním. Vytvořil také řadu vynikajících portrétuů známých osobností, ale i prostých lidí, obyvatel valašských pasek. Širokou odezvu získal jeh cyklus dvanácti barevných litografií akcentujících tradice a zvyky Valašska, ale i jeho novou podobu. Jako jeden z mála umělců se věnoval fresce. Ještě v roce 1993 vytvořil rozsáhlou fresku pro italskou Taipanu (kraj Udine) tematicky zachycující historii tamějšího kraje.

Malíř karel Hofman byl za vynikající přínos české krajinomalbě oceněn v roce 1985 titulem národní umělec. Dnes patří společně s Aloisem Schneiderkou, Janem Kobzáněm a Františkem Podešvou k umělcům, kteří originálně malířsky zachytili velmi sugestivní tvář Valašska.

PhDr. Dalibor Malina

Stránka byla naposledy upravena 26.11.08 10:11Zpět nahoru