6/2009
6/2009  Paulo Coelho: Alchymista
Skoro pohádkové vyprávění o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem, vycházející z příběhu sbírky Tisíc a jedna noc, je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu i poznáním světa, v němž žijeme. Na cestě za oním dvojím pokladem, plné zkoušek a důležitých setkání, je třeba dbát všech znamení a s neustálou trpělivostí a odvahou (jako alchymista sledující proměnu obyčejného kovu ve zlato) přetvořit sama sebe.
Pohádkové vyprávění není vůbec pohádkové, jak se na první pohled zdá.
Je to příběh nejenom o chlapci, který hledá poklad, ale i o člověku, který se učí žít a procházet životem.
 Joseph Heller: Hlava XXII
Hellerova Hlava XXII je považována za nejlepší americkou válečnou satiru poválečného období. Hlava XXII - podle tohoto absurdního vojenského paragrafu může být voják propuštěn z armády tehdy, je-li blázen. Zažádá-li však o potvrzení své duševní nezpůsobilosti, dokazuje tím, že je vlastně zdravý a nemůže být tedy propuštěn.
Příběh se odehrává za 2. světové války na malém ostrově ve Středozemním moři. Děj spojuje postava kapitána Yossariana, který vykonává povinnou vojenskou službu u 256. letecké eskadry americké armády - nenávidí válku, bouří se proti nesmyslnému zabíjení, proti vojenské byrokracii. Snaží se uniknout válečným povinnostem, předstírá onemocnění jater, duševní poruchu. Situace je čím dál horší. Umírají Yossarianovi nejlepší přátelé. Yossarian odmítá létat. Narušuje morálku celého mužstva. Jediné řešení vidí v útěku. Po různých peripetiích a za pomoci přátel se mu podaří utéct. Cílem útěku se stává Švédsko.
Yossarian nebojuje ani tak proti nepřátelům vlasti jako proti vlastní armádě.
Válečné hrůzy líčí Heller s nadhledem, černým humorem, využívá ironie a satiry.
Ota Hošek
 Zdeněk Svěrák: Povídky
Jméno Zdeněk Svěrák je zárukou jemného a inteligentního humoru. Jeho kniha Povídky, která vyšla na podzim roku 2008 je toho důkazem. Příběhy v povídkách se ve většině případů odehrávají v letech 2004 - 2007 a hlavními hrdiny jsou, jak je u Svěráka zvykem, obyčejní lidé - sympatičtí, slušní, ale ne příliš úspěšní, někdy naivní, někdy považovaní za podivíny.
Povídky vyšly nejen v knižní podobě, ale také v edici audiokniha. I ti, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohou sáhnout po knize, se prostřednictvím autora a zkušeného vypravěče Zdeňka Svěráka a jeho dvou filmových manželek Libuše Šafránkové a Daniely Kolářové mohou nechat vtáhnout do laskavého, nekomplikovaného a zábavného děje. Na 2 CD nosičích je namluveno 6 povídek. Každý příběh je jiný - jednou nás zavede prostřednictvím divačky do divadla, podruhé do školy, v dalším vystupuje samotný pan Svěrák. Jedno však mají společné - inspiraci skutečným životem.
 Jill Norman: Bylinky & koření v kuchyni
Jaká je definice bylinek a koření? Čím se od sebe liší? Proč se používají v kuchyni? Jaké léčebné účinky jsou jim připisovány? Jak se bylinky a koření dají kombinovat a používat? Na všechny tyto otázky, a nejen na ně, nám odpoví krásná ilustrovaná příručka Bylinky & koření v kuchyni, kterou sestavila znalkyně bylin Jill Norman.
V knize podrobně popisuje více než 120 druhů bylinek a koření seřazených podle vůně a chuti. Slovní popis je doplněn barevnými fotografiemi s detailními záběry částí, které lze využít v kuchyni. Příručka je rozdělena do tří kapitol. První dvě se věnují všeobecnému popisu bylin a koření. Najdeme zde užitečné rady ohledně využití v kuchyni, vlastního vypěstování i skladování. Třetí část patří receptům. Milovníci kulinářského umění se mohou seznámit s přípravou tradičních i moderních směsí koření, zálivek a marinád a vyzkoušet oblíbené mezinárodní recepty.
Pokud vás kniha zaujme, máte podzim a zimu na přemýšlení o vytvoření vlastní bylinkové zahrádky. Vždyť stačí truhlík, hlína, pravidelné zalévání a jídlo provoněné bazalkou, tymiánem či rozmarýnem, okořeněné chilli papričkami můžete začít servírovat na stůl.
Hanka Pekárková
 Ivanka Devátá: Rodinný podnik
Každého z nás potkávají v životě svízele a trampoty. Stane se, že klesáme pod jejich tíhou, lepší je, když se k nim stavíme s nadhledem. Tato kniha je souborem vybraných a přepracovaných fejetonů a povídek, jež autorka psala na přelomu osmdesátých a devadesátých let a publikovala je v časopise Vlasta a některých dalších novinách a magazínech. Populární herečka a úspěšná spisovatelka řady humoristických knih, věnovaných obyčejným i neobyčejným věcem kolem nás, vás přesvědčí, že žádný malér není tak veliký, abychom se mu nemohli od srdce zasmát.
Povídky jsou moudré a laskavé a čtenáře potěší a pobaví. Mně se líbila velice povídka - Právo na úžas - a dovolím si vám krátkou ukázku k zamyšlení.
A hle, dochází k zajímavému jevu. Staré ženy opět pílí o závod s časem kupředu, jako by se vrátily do dob své mladosti. Paní, které je šedesát sedm let, s oblibou říká, že jí bude za tři roky sedmdesát, má-li sedmdesátku za sebou, chlubí se, že jí táhne na osmdesát.
Myslím, že je tomu tak proto, že my ženy v každém věku toužíme po svém přídělu úžasu. A jestli už nelze žasnout nad štíhlými kotníky a vznosnými ňadry, tak tedy aspoň nad udatným bojem s časem. Světaznalý člověk proto ví, že po údaji o věku ženy se žasnout musí, je na něm, aby zkušeným okem rozpoznal, kterým směrem - zda nahoru, či dolů. A úžasem nešetřit! Neboť na stařenkách je až dojemná ta snaha omráčit. Je na nich tolik vidět, jak rády by prohlásily: "Panáčku, žiju tady v horách sto třicet let. Živím se černým chlebem, medem a kozím mlékem. Nikdy jsem nekouřila nic jiného než fajfku a už tři roky nepiju gin. Proto jsem se dožila tak vysokého věku." Jenže v civilizovaných zemích je o věkové rekordy nouze. V panenské přírodě se to dožívá stotřicítky! Ale co my, děti velkoměst? Jak si máme opatřit svůj příděl úžasu? Nejspíš takhle: "Panáčku, je mi padesát. Celý život žiju ve znečištěném ovzduší a živím se kadmiem, rtutí a kořalkou. Ale už tři roky jsem se nedotkla mléka. Proto jsem se dožila tak vysokého věku."
A to by bylo, aby posluchač neužasl: "Není možná! Vám že je teprve padesát? Byl bych hádal osmdesát!" No řekněte - není ta ukázka kouzelná? Přeji vám příjemné počteníčko.
 Alena Ježková: 33 moravských legend
... "Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti. Náhrdelník z lásky a statečnosti, smutku, odvahy a naděje těch, kteří žili před námi, dnes ale leží zapomenuty, stranou od našeho života.
Jenže ať chceme či ne, každého z nás ten neviditelný šperk poutá s lidmi dávného věku. Svazuje naše osudy. My jsme jejich budoucností, oni naším počátkem. ..."
Úspěšná současná autorka populárně naučných knih dopsala poslední poutavý soubor z trilogie českomoravských legend a pověstí. Dýchne na nás minulostí. Příběhy jsou vyprávěny živým a současným jazykem, jsou napínavé a dramatické. Historie národa je zajímavě přiblížena. Inspiruje nás i k zajímavým výletům.
Neobvyklé bohatství příběhů čtením a vyprávěním předáváme dál. Kniha se velmi dobře čte, je bezesporu knihou pro všechny generace.
... Kdo nevěří, ať tam běží. ... Snad se v té zvláštní krajině mezi dvěma světy, odkud k nám přicházejí pověsti, se svou oblíbenou zase někdy shledáme. ... Doporučuji, knížka je skvělá. Helena Brettschneiderová
 Sue Towsendová: Dětské přízraky
Autorce, která před lety vytvořila světoznámou postavu Adriana Molea a psala především humoristické romány, vyšla letos v Mladé frontě kniha Dětské přízraky. Nic pro zasmání a dobrou pohodu. Příběh plný zraněných citů splétá a prolíná osudy lidí osamělých uprostřed davu, jedince frustrované minulostí i přítomností, neschopné hlubších prožitků nebo naopak příliš citlivé pro dnešní povrchní dobu, ve které se na city moc nehraje.
Christopher Moore se po sedmnácti letech znovu setkává s bývalou láskou Angelou Carrovou,
která jako mladá dívka bez jeho vědomí podstoupila potrat. Necítila se dostatečně silná na to,
aby se stala matkou. Christopher naopak po dítěti velmi toužil. Oba tato zkušenost poznamenala natolik, že Angela i po tolika letech občas vede rozhovory s imaginárním dítětem a Christopher hledá jeho podobu v jiných dětech.
Protikladem partnerů, které neustále pronásleduje pocit viny za zmaření nového života, znamenajícího naději na společnou rodinnou existenci, je mladý pár Tamara a Crackle s malou holčičkou Storme, ještě nemluvnětem. Jejich mentální i sociální nevyspělost a Crackleova závislost na droze i kamarádském vzoru jménem Bilko, toho času ve vězení, je přivede na pokraj zanedbání péče s ohrožením života. Christopher se shodou okolností setkává s touto dvojicí a poznává i maličkou Storme. A právě ono osudné setkání vede k nečekaným dramatickým situacím a změní všechny zúčastněné.
Knihy se po přečtení jen tak rychle nezbavíte a zjistíte, že i dnešní člověk zůstává ve svých
citech stále velmi křehký a naděje nikdy neumírá. Jste věčně nespokojení se svým životem?
Přečtěte si Dětské přízraky. Zjistíte, že to s vámi není tak zlé.
Michael Cabon: Židovský policejní klub
Román velice umně splétá do jediného působivého celku několik žánrů najednou.
Návrh předválečného amerického ministra vnitra Ickese, který nabídl Židům možnost přesídlit
z Evropy na Aljašku, je zde základem. Nezbytnou kulisou příběhu, který by se sice mohl odehrát jinde a za jiných okolností, jenže prostředí, ve kterém Izrael neexistuje a Židé jsou jako už mnoho tisíciletí nuceni utíkat, aniž by měli domov, je pro autora tou nejlogičtější variantou. Židovský policejní klub je ale také temnou detektivkou vycházející z americké „drsné školy" třicátých let minulého století . Detektiv Landsman je osamělý muž s vlastním žebříčkem hodnot, který je ochoten jít proti všem jen proto, aby se dozvěděl pravdu.
A pak je tu mnoho dalších vrstev. Chabon totiž vypráví především o Židech, jejich kultuře, jazyku (text je proložen spoustou jidiš výrazů, které pronikly do běžné mluvy obyvatel Sitky) a věčném boji o místo na slunci, které by mohli nazývat domovem.
Pracuje neuvěřitelně s jazykem, jen těžko se od čtení odtrhnete, budete o textu přemýšlet, což
je určitě přání každého spisovatele, ale Michael Chabon je v tom mistr.
Noc nad Sitkou je oranžová šmouha z mlhy a světla sodíkových výbojek, průsvitná jako cibule, osmahnutá na slepičím sádle... Landsman nasaje pach rybích vnitřností z konzerváren, přepálený tuk z fritovacích hrnců v Manilské perle, zplodiny taxíků a opojný buket zbrusu nových klobouků z Grinspoonovy výrobny plsti dva bloky odsud. „Nahoře je pěkně," řekne, když se vrátí do haly, která oplývá kouzlem stojacích popelníků, zažloutlých pohovek a poškrábaných židlí a stolů, u nichž občas vysedávají hoteloví hosté a zabíjejí čas u binoklu. „Měl bych tam zajít častěji."
Hana Malá
|
